Jak jsem se stala vegankou

První rok na veganské stravě uplynul a já na blog ještě nesepsala článek, jak jsem se k veganství vlastně dostala (hanba mi!). Důvodem je, že mi to nepřijde nijak zajímavé, ale říkali jste si o to, tak tady to máte :)

Bohužel jsem nebyla nijak uvědomělé dítě a jediný dětský protest proti masu u mě proběhl, když jsem měla domácího mazlíčka - zakrslého králíka - a mamka jednou udělala králíka k obědu. Samozřejmě jsem odmítla jíst Baxíkovo příbuzného, jedení ostatních druhů masa jsem však nijak nepromýšlela a nezavrhla. To se stalo až o pár let později - když mi bylo 15 let. Vážně si už nepamatuji, jak jsem se tenkrát k vegetariánství dostala. Jediné, co si pamatuji je moje mamka horlivě vysvětlující doktorce, že nechci jíst maso a že to není normální. I když mě doktorka podpořila (byla to dětská doktorka - řekla, že vegetariánství ničemu nevadí), mamka si stále vedla svou a já (která má od dětství z mamky hrozný respekt a dřív se jí bála jak čert kříže :D) jsem to brzo vzdala a začala zase jíst maso. V 17 letech jsem začala o vegetariánství přemýšlet znova a když jsem pak v červenci viděla video ze španělských prasečích farem, měla jsem rozhodnuto. O pár dní později jsem téma "nehodlám jíst maso" nadhodila při filmovém večeru s rodinou a s velkým překvapením se nesetkala se stejným odporem jako v 15 letech. Jedinou námitkou bylo mamčino "nebudu ti vyvařovat", což mi vůbec nevadilo, protože jsem se už tenkrát snažila jíst zdravě a to, že nemusím mamčiny knedlíky s omáčkou a další podobná jídla jíst, se mi naopak líbilo (jinak - mamka se od té doby "zlepšila", respektive vaří mnohem zdravěji :)). Tak jsem se stala vegetariánkou. Začátky nebyly jednoduché. Nejen, že mě chuť na maso hned neopustila, navíc měli rodiče k mému stravování neustále nějaké průpovídky.

Co jsem si tenkrát myslela o veganech? Blázni, co jí jen rýži, brambory, zeleninu a ovoce a nemůžou se dožít vysokého věku. Zkoušet o veganech přemýšlet jinak jsem začala rok poté, co jsem se dala na vegetariánství a to díky Fluff festu, kde se prodává jen vegan jídlo a kde jsem zjistila, že vegani "můžou" i palačinky, burgery nebo zmrzlinu. Po příjezdu domu jsem surfovala po netu a studovala vše okolo veganství a po pár dnech měla jasno - chci být veganka. Následující rok byl můj poslední rok, kdy jsem měla bydlet u rodičů. Rozhodla jsem se během něj pomalu vyřazovat z jídelníčku živočišné potraviny, zjišťovat informace o veganské výživě a veganství celkově a hrabošila jsem veganské recepty z celého internetu - za to, že jsem se veganství ten rok tak intenzivně věnovala jsem hrozně ráda, protože bez toho bych těžko vedla blog tak, jak ho vedu (rozuměj úspěšně, ale nechci znít namyšleně :D). Rodičům jsem o tom, že chci být veganka řekla pár měsíců předtím než jsem se odstěhovala. Dost jsem se bála, že mamka na mě zase vytáhne psychiatrii (což se stalo, když jsem v 15 letech vytáhla vegetariánství), ale neskutečně mě překvapila - odkývala mi to (velký podíl na tom měl určitě ten fakt, že jsem byla nemocná a vyloučení živočišných tuků mi mohlo jen pomoci)! Taťka se k tomu nijak přímo nevyjádřil, ale dodnes mi k čočce na kyselo pokaždé nabízí vajíčko :D

Původně jsem plánovala přejít na plně veganskou stravu hned po přestěhování, ale díky pár nocím strávených ve víru velkoměsta, kdy jsem hladová využila jediného občerstvujícího zařízení široko daleko (pizzerie a v jednom případě stánek s langoši) se mi to nepovedlo - tak jsem se naučila nosit s sebou něco k jídlu v kabelce (nejčastěji arašídy nebo jablíčko :D :)). Začátky opět nebyly vůbec jednoduché, i když jsem pilně studovala různé internetové stránky a veganské diskuze. A stále je čemu se učit :)
Svého rozhodnutí stát se vegankou v žádném případě nelituji, naopak mi mrzí, že jsem se k němu nedostala dřív. Stát se vegankou beru za jedno z nejlepších rozhodnutí svého života :)